recenze
 








Dead Line
Richter Band
Dr. Dernets Songs

62:45
Richtig music 2009 / distribuce: Black Point, Polí 5


Na novém albu svého Bandu Pavel Richter zřejmě dovršil svůj příklon ke strukturovanější hudební tvorbě, kterou započal již na svých předešlých „divadelních“ albech O´Pair, Dead Line a Fourth Wish. Posluchači uvyklí na meditativně ambientní polohu Richter Bandu z 90.let si na desce Dr. Dernets Songs budou jednoduše připadat jako uprostřed divoké zvukové džungle, byť neskutečně pestré a přes jistou odlehčenost a silný nádech absurdního homoru, opět velmi dotažené a proaranžované.

Richter si jako jednotící motiv alba zvolil příběh postavy pomateného Derneta z Foglarovy Chaty v jezerní kotlině. Podobně šíleně mohou působit i jednotlivé skladby alba nebo alespoň jednotlivé fragmenty. Řádné zvukové dobrodružství odstartuje již úvodní Zloprcek vs., ve které jakoby se Richter Band zmítal uprostřed rytmických orgií, důrazná a tepající baskytara si zde razí cestu napříč strojovými syntetickými tepy a ostrým scratchingem, jež má na svědomí nová tvář skupiny, Richterův syn Jonáš.

Ale protože další z koncepcí desky je rozpolcenost, hned v následující Dr. Sisiko 1 nechává Richter Band své posluchače lehce unášet na klidnějších a tajemnějších vlnách se silně orientálním akcentem. V trojdílné Cestou – necestou se však opět rozezní nejrozmanitější rytmy, přidá se i hlas dávného Richterova souputníka Štěpána Pečírky, a zvukově i pocitově cestujeme jakoby napříč světadíly. Zatímco v úvodní části Richter geniálně skloubil melodický motiv, taneční rytmiku a rockový švih do podoby až jakéhosi pseudooptimistického hitu, ve dvou dalších částech střídá arabské motivy a latinskoamerické prvky, stejně jako uvolněnější pasáže s větším prostorem pro zvuk své sólové kytary s karnevalovými rytmy.

V Afro Siso se v duchu jejího názvu ocitáme uprostřed africké savany, naopak v Reji – tanci zní Richter Band jako jakási nekonečná nadupaná smyčka z pokaženého jukeboxu, nebýt filigránských detailů a vtipně zařazené Richterovy španělky. Závěrečná Afro-pub je sice možná nejméně odvážným počinem alba, v jejíž počátku může Richterova kytara dokonce upomenout Vladimíra Václavka, na ploše jedenácti minut však více než dokazuje, v čem tkví kouzlo jeho hry. Asi jen málokterý kytarista u nás umí rozeznít takto sférické motivy, oproštěné na jedné straně od technické ekvilibristiky a opakování se a klišé na straně druhé.

S velkou pravděpodobností jich zde pro mnohého Richterova příznivce možná bude málo, naopak dovedl by si asi odpustit dlouhé minuty konvenčnějších rytmů a zvuků z oblasti DJ-ingu. Takto přesně však Pavel Richter svoje nové album koncipoval, i když možná ve snaze o vymanutí se ze zaběhlých kolejí vyznívá jeho experimentování (či hraní si?) místy křečovitě. Každopádně Richterova snaha neustrnout a své hudební obzory obohacovat o nové podněty je nanejvýš sympatická, stejně jako způsob, kterým Richter realizuje své projekty - bez okázalé medializace, v klidu a tichosti, jakoby jen pro vlastní potěšení. Možná i proto si dovolil při vzniku nahrávky Dr. Dernet Songs vydat se skutečně bez jakýchkoliv zábran další cestou-necestou...


Igor Nováček