recenze  








Posledni veci andela
Michal Kořán
Poslední věci anděla

59:23
2003, NM Code (distribuce Black Point music)

Hudební tvorba Michala Kořána snad jako by ani nepatřila do tohoto světa – zcela stranou zájmu jak médií, tak velkých firem nahrává již léta hudbu, jež si jejich interes nenárokuje, ani o něj – nejspíš – nestojí. Upřímně řečeno, těžko si také představit, jak by asi zněly reklamní slogany na jeho niterné zvukové ponory. Tím již bylo zčásti naznačeno, oč v Kořánových nahrávkách jde – pracuje se zvukovou materií, pracuje však i s její absencí, přesně v intencích taoistického pojetí prostoru a prázdna, jeho naplnění i sdílení. Jako je kolo tvořeno nejen obručí a loukotěmi, ale také prázdnem mezi nimi, i Kořánova hudba se skládá jak z toho, co slyšíme, tak z toho, co neslyšíme. Takhle napsáno to může působit zaumně, jeho kompozice jsou však daleky nějakého kalkulu s výlučností, Kořán svou hudbou rozhodně do klubu excentriků za každou cenu nepatří. Říkejme tomu ambient, říkejme tomu elektronika či meditační hudba, vše je špatně. Jsou to jen slova, omezující nálepky. Kořán rád spolupracuje s umělci z jiných oblastí, vytváří zvukové instalace k výstavám, skládá scénickou hudbu. Tou je i recenzované album, zachycující hudební složku hry Miloše Karáska Perón (Hledání identity). Kořán si přizval staré známé, kytaristu Pavla Richtera, trumpetistu Bharatu Rajnoška a hráče na didjeridoo Ondřeje Smeykala. Společně nahráli hudbu, jež jako by nebyla z tohoto světa… to už jsme ale psali úvodem. A kruh se uzavřel.
Josef Rauvolf