recenze  








to, co lidi syti.  
Richter Band
"...to, co lidi sytí."

52:20
1998, Richtig Music


Přestože název skupiny vyvolává možné asociace s názvem kapely Richterova byvšího hudebního soka Mikoláše Chadimy, hudba, kterou Richterband hraje, se nejen od Chadimovy, ale třeba i tvorby Richterova dalšího někdejšího spoluhráče ze skupiny Švehlík, Lesíka Hajdovského, značně liší. Hudební styl všeobecně známý jako ambient a jeho nejvěhlasnější světový propagátor Brian Eno rockovou scénou přelomu 80. a 90. let znechuceného kytaristu Pavla Richtera určitě hodně ovlivnil, aby hned v krátkém sledu natočil dvě atmosferická alba Smetana a Richter band.
   Dnešní podoba skupiny se datuje od roku 1996, kdy ji doplnily dvě výrazné osobnosti: Michal Kořán (klávesy, samply) a Bharata Rajnošek (elektrifikované dechové nástroje). Ti, poučeni o postupy ze zcela rozdílných hudebních oblastí (industrial, jazz, reggae, ethno, …), dali hudbě Richterbandu nový rozměr. Na posledním albu „…to, co lidi sytí“ tak můžeme slyšet velmi organickou a invenční hudbu, ze které na člověka dýchá nejen zvláštní zvukové kouzlo, ale především pokora, s kterou k jednotlivým skladbám alba trojice přistupuje. Její křehkou hudbu, jdoucí zcela proti duchu současných komerčních trendů, není jednoduché a možná ani nutné zařazovat do jakýchsi zaběhnutých škatulek. Díky všem daným souvislostem ji však asi nelze nazvat jinak, než jako hudbu navýsost alternativní.
hudba.
Igor Nováček